Bílý medvěd

PÁTÉ NAROZENINY DOMOVA PRO MNE

1. června od 16:00 v Kunštátské Trojce tedy bude narozeninová oslava Domova pro mne, na které jste všichni vítáni i se svými ratolestmi. Jako bonus pak přijměte tentýž den pozvání také na den otevřených dveří Domova pro mne na Kounicovu 42 od 8:00 do 16:00.

A jestli přesně nevíte, jaká že je historie a současnost Domova pro mne, přečtěte si rozhovor s jeho tátou, Liborem Doležalem a mrkněte na www.domovpromne.cz. Jsou to informace, které stojí za to znát, protože jak říká Malý princ: „Člověk nikdy neví.“

Kdy vznikla myšlenka na založení Domova pro mne?

To bylo už v roce 1996, protože jsme chtěli dostat jednoho těžce tělesně postiženého klienta na Kociánce do běžného života. On už tam přesluhoval, bylo mu přes třicet. Tak jsme založili sdružení, ale v té době jsme to dělali jako vedlejšák, koníček. Sehnali jsme pro něj byt v Králově Poli a mysleli jsme, že tam za ním budou chodit jen dobrovolníci. Jenže pak jsme přišli na to, že to je nereálná myšlenka. V roce 1999 jsme pak několik měsíců poskytovali asistenci, ale jen pár hodin za rok. Následně jsme zrekonstruovali dvě místnosti v katolickém domě na Poděbradově. V roce 2003 jsme si řekli, že uděláme první projekty a od prvního května 2004 v den vstupu do EU jsme to rozjeli.

Takže byste teoreticky mohli slavit už 13 let, ne?

Těch prvních osm let považujeme za prenatální. Proto teď slavíme 5. narozeniny, protože po tu dobu fungujeme každý den včetně sobot, nedělí, Štědrých dnů, Nových roků, Silvestrů… Ani jeden jsme nevynechali. Takže tím dnem začalo jít do tuhého. Už to nebyl koníček. Nebyla to žádná bokovka, a kdo do toho vlaku nastoupil, tak ho celého pohltilo. Což se ale stává pořád i teď.

Mluvíte o koníčku, takže to vypadá, jako veliká zábava, ale ono to nebude tak snadné, že?

Ono je to tak, že co si neuděláme sami, to nebude. Pracoval jsem totiž v podobném zařízení, které poskytovalo sociální služby, a tehdy jsem si vybudoval představu, že by se to mohlo dělat jinak, takže jsem to chtěl zkusit. Tušil jsem, že to bude zápřah, ale samozřejmě jsem přesně ani nevěděl, do čeho jdu. Plány jsme měli. Chtěli jsme rozjet třeba chráněné bydlení. Ale jde o to, že malé sdružení se musí vyvinout, aby mohlo plnit čím dál náročnější projekty.

Chráněné bydlení?

Pro lidi s tělesným postižením zatím tohle v České republice není. Má se budovat tady v Brně při Kociánce, ale to je velký zabezpečený kolos, který si to může dovolit. My už o něm uvažujeme šest let, ale je to mnohem náročnější, než jsme odhadovali. Když poskytujete asistenční terénní služby, odlehčovací služby, nebo osobní asistenci, tak chodíte ke klientovi domů, tam pomůžete a jdete zpět. U chráněného bydlení je ale třeba mít zajištěnou spoustu věcí. Pro lidi s těžkým tělesným postižením potřebujete intenzivní péči 24 hodin denně. Někdo potřebuje opatrovníka, protože není způsobilý k právním úkonům. A to jsou neskutečně náročné věci. My, protože jsme stále závislí na dotacích ze státní správy, která je velmi neprůchodná, jsme rádi, když dostaneme dotaci na jeden rok. Nemáme žádnou jistotu, a když nedostaneme peníze, tak u terénních sociálních služeb jednoduše umoříme počet hodin a s nadsázkou se dá říct, že se nic neděje. U chráněného bydlení je ale v podstatě nemožné omezit provoz. To riskovat prostě nemůžeme.

Jak vypadá práce v Domově pro mne?

Začnu porovnáním, že v roce 2004 jsme to stíhali ve třech lidech, teď už nás je přes dvacet. Administrativa pohltí jednoho celého člověka a musejí se jí věnovat i vedoucí jednotlivých služeb. Je třeba zajišťovat registr sociálních služeb, psát projektové žádosti na ministerstvo, kraj, město Brno a nadace. Musí se vést dokumentace u klientů, zajistit komunikace se sponzory. A pak je tu hlavně práce v terénu. Úkolem asistentů je vyhovět uživatelům, nahradit jim ruce a nohy, pomoct jim zvládat úkony, které jim pomohou v největší možné míře žít podle vlastních představ, a protože je každý klient jiný a má vlastní život, je ta práce u každého jiná a specifická. Proto je nutná pružnost, flexibilita, empatičnost a vytrvalost. Asistenti jezdí v horku i v mrazu, každý den. Je to práce rozmanitá, ale velice náročná. Je třeba umět naslouchat a mít dobrou fyzickou kondici.

Kdo se na vás může obrátit s prosbou o pomoc?

To je u každé služby trošku jinak. U odlehčujících služeb jsou to například pečující, kteří jsou ve společné domácnosti s uživatelem služby a starají se o ně. A jinak… my se soustředíme na lidi v produktivním věku, což je trochu specialita, protože většinou se podobná sdružení starají spíš o seniory, nebo děti. Bohužel na tuto cílovou skupinu příliš neslyší. Spousta nadací a podniků sponzoruje nebo přispívá jenom na děti, o lidi od 18 do 65 se nikdo moc nestará. Slavíte páté narozeniny, z čeho máte největší radost? Z toho, že jsme dokázali vybudovat opravdu kvalitní službu a že máme dobré jméno mezi lidmi. Víte, ono i u našich služeb platí, že mít kvalitní značku je dobré. A Domov pro mne je značka kvality. Budovaná asi hlavně lidskostí.

A kdybyste měl říct, co Domov pro mne nejvíc potřebuje? Jsou to peníze?

Peníze mě napadly jako první, ale myslím, že to není to hlavní. Nutné je se nezastavit a jít dál. Pro nás je teď nejdůležitější hledat další cesty, řešit marketing, management. Je to asi jako v tom příběhu. Když za vámi někdo přijde, že má hlad, tak mu můžete dát rybu, nebo ho ty ryby naučíte chytat. My se musíme naučit peníze lépe shánět a opravdu přemýšlet efektivně. Ale tak to vlastně bylo od začátku, něco jsme začali dělat, fungovalo to, ale za půlroku bylo všechno jinak.Pořád musíme hledat nové cesty v neustále se měnících podmínkách.

<< zpět na seznam